Je tomu už nějaká chvilka, co jsem vytvořila návrh pro nástěnnou malbu do pivotéky v městě Klamath Falls na západě USA. Je na čase ukázat, jak vše pokračuje.

Statisticky to vypadá dobře – vypotřebované tři tuby barvy turquoise blue, která ale vůbec tyrkysově nepůsobí, zničené dva válečky, šest vypsaných a rozcupovaných markerů (o tom, jak drsná je tahle zeď ještě napíšu!), vypotřebované troje krycí pásky, jedno zmalované tričko, desítky hodin hudby na spotify a asi tak tucet piv…

Jinými slovy to jde pěkně. Ňuňu si ze všech návrhů vybral motiv s horami, které jsou v nejbližším okolí Klamath Falls – Crater Lake, Mt. McLaughlin, Mt. Thielsen a Mt. Shasta. Protože je zdejší město zvané „Oregonské město slunce“, které se pyšní 300 slunečnými dny v roce, nesměl tento symbol v muralu chybět. The Falls – název Tap house, pro který jsem dělala i logo, znamená v překladu vodopád. Je to taky reakce na jméno zdejšího města Klamath Falls – města, které leží v náhorní pouštní oblasti a žádné vodopády tu nemá. Pivo všech druhů tu ale teče proudem. Stejně jako na muralu.

Musím uznat, že první den je vždycky trošku s nádechem nervozity – podaří se mi naskicovat mural správně? Bude se do prostoru opravdu hodit? Nezapomněla jsem na nějakou fakt důležitou věc? Dosáhnu se štaflema až ke stropu? A to nejdůležitější – jak vypadá zeď, na kterou mám malovat?

Tap house je fungl nová parádní stavba a zeď tedy není nijak poškozená, nemusela jsem řešit plíseň ani opadávající omítku. Jenže… je extrémně strukturovaná. Celá zeď je naštukovaná na hodně drsný povrch. Detail, který mě před odletem rozhodně nenapadlo řešit.

Zeď je tak drsná, že už jsem si odřela obě ruce a zlikvidovala většinu markerů, které používám pro linie. Měla jsem sto chutí pojmout malbu jinak a pracovat jen s válečky, ale co by to bylo za umění od mountaink bez linií, že? Udržet si styl tedy znamenalo přikývnout na to, že mi jedna linie nebude trvat pár vteřin, ale třeba i minut – to jak se snažím vměstnat pigment i do hlubokých záhybů drsné zdi.

Poznámka pro otrlé – mít drahý marker znamená, že se o něj fakt dobře starám a rozhodně si hlídám hrot, aby se zbytečně neničil. Tady jsem ale byla nucena vzít do ruky kapesní nůž a nový hrot dobrovolně rozcupovat, aby se alespoň trochu barvy dostalo i do záhybů struktury omítky.

Navíc mě nenapadlo, že sehnat kvalitní akrylové markery v USA bude těžší než v Praze. Nicméně se nakonec podařilo a mé oblíbené Posca markers jsme alespoň v některých velikostech našli. Ostatní barvy, váleček i krycí páska už byla hračka. Ještě uvidíme, jak se podaří závěrečné zalakování, ale tím se budu trápit až nakonec.

Nejprve jsem tedy skicovala na zeď – projektor, který dokázal zabrat jen třetinu zdi mi byl malým pomocníkem, abych náhodou horu nenamalovala úplně šikmo. Chci totiž, aby bylo poznat, o jaké vrcholy se jedná a je radost slyšet lidi u piva dohadovat se, jestli je to opravdu Mt. Shasta. Jakmile tedy bylo alespoň zhruba načrtnuto, kde která hora končí a kde začíná, začalo se s barevnými plochami. 

Začátky vždy vypadají šíleně – barevné fleky roztroušené po zdi, to jak čekám, než zaschnou, abych mohla malovat sousední plochy. Ale postupně se den po dni začala rýsovat celá ta paráda.

Rituál tvůrčího procesu se mi stal příjemnou prací a radostí. Cesta do Tap house mrazivým slunečným ránem na kole a pak hodinka času, kdy v pivotéce nikdo není – jen já a mural. V poledne už se otevírají stavy pivních píp a já nasadím na hlavu sluchátka, která mi otevřou dveře do jiného světa. Stávám se neviditelnou stejně jako dítě, které schová hlavu a řekne: „že mě nevidíš?“. 

Nikdy jsem moc nemusela, když se mi lidé dívali pod ruku, když kreslím. A představa desítek lidí s pivem v ruce, jak sledují vznik muralu naživo, mě trochu děsila. Takto jsem však uprostřed dění a přesto schovaná, nechávám se unášet proudem hudby a malby se stejnou ladností, jistotou a klidem jako říční vydra. Až když už mi ruka padá únavou a slunce zapadlo za sopečný obzor, slezu ze štaflí, umyji náčiní a vyklouznu ze svého introvertního světa. 

Juan mi načepuje jedno ze třiceti druhů piv a já se spokojené posadím. Pak teprve se odváží pár lidí přijít a prohodit pár slov, jak je tu v Americe milým zvykem. „Bylo krásné sledovat, jak maluješ.“ „Celou dobu jsem se díval, paráda.“ A mě hřeje u srdce, že i v mé introvertní umělecké bublině mohu dělat radost lidem, kteří si sem zajdou na jedno dvě orosené – často jen tak sami jednotlivci – a při popíjení se mohou dívat, jak na zdi vznikají hory staré miliony let.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..