Přijela jsem do Oregonu pomalovat zeď, potkat se s kamarádem, vylézt na pár pořádných sopek a taky tady vlastně trochu už začít expedici aawesome.cz Kanada-Aljaška. Ani ve snu by mě ale nenapadlo, že budu den před odjezdem do Kanady pořádat spolu s jednou místní umělkyní výstavu obrazů. Že přijde tolik lidí. A že s sebou do krosny nebudu muset žádný obraz balit, protože se všechny prodaly.

Byly to naplno prožité dva měsíce a během nich jsem se potkala se spoustou úžasných lidí. Místňáci nemají nikdy daleko k úsměvu a k milé konverzaci třeba jen u vchodu do obchodu. A tak se u jednoho piva stalo, že jsem se dostala i mezi skupinku skvělých ženských, co se občas schází jen tak něco malovat, popovídat, podpořit se a prostě být spolu.

Jestli jsem někde vnímala to slavné girl power - tak tady ano. Jedna žena makléřka, druhá malířka, třetí akupunkturistka, další operní pěvkyně… jedna „barbie“, druhá Miss America (a to myslím vážně - opravdu vyhrála!), třetí ležérní mamka, no a taky já - outdoorová horská holka… Prostě každá úplně jiná. Žádné soupeření, čistá podpora. Myslím, že takovou zkušenost by si zasloužila každá žena. Díky za to.

Nakonec jsem do malého příjemného ateliéru, kde Lisa maluje své abstraktní obrazy na plátně, jezdila na kole docela často a někdy to skončilo i společnou večeří. Protože mural už byl hotový a Ňuňu odjel na pracovní cestu pro novou zásobu piv, měla jsem i trochu času se zase pustit do akvarelového malování, které mi vážně začínalo chybět. Vzniklo pár kousků inspirovaných jak okolními horami, tak i oregonským pobřežím. 

Seděla jsem zrovna v kavárně, kde jsem připravovala ilustraci na jednu knižní obálku, když se na mně vrhly Jackie a Kelly. Tady v Klamath covid nikdo neřeší - vlastně jsem úplně zapomněla, že nějaká pandemie vůbec je, což se mi pak při přechodu kanadských hranic trošku nehodilo. V Klamath se ale žilo jako dřív a tak jsem se ocitla v těsném objetí dvou dam. „Musíme Ti uspořádat párty rozloučenou!“, rozhodly jednomyslně. A pak Jackie dodala, že se ještě za ní musím stavit, ať vidím, kde pracuje.

Viděla jsem. Spoustu bylinek a extraktů a než jsem se nadála, už jsem na sobě měla napíchnutých deset jehliček. Mistryně akupunktury se nenechala odbýt. V městě slunce zatím zuřila sněhová vánice a já si připadala jako vypelichaný ježek. Než jsem pak seběhla ke svému kolu, už zase svítilo slunce…

Ňuňu si chtěl koupit obraz, užuž si ho věšel na zeď - ale jak jsem tak na těch pár obrazů koukala, napadlo mě, že by bylo fajn je alespoň na jeden večer ukázat pohromadě. Taky mě napadlo, že Lise pomůže uspořádat první výstavu ve dvou, aby pak ve svém ateliéru mohla konat další. Nápad se setkal s nadšením a pak už stačilo „jen“ připravit jednovečerní art pop up.

Jak se ukázalo, naše odlišné umění se výborně doplňovalo. Jak barevnou paletou, tak i kombinací jednotlivých prvků. Moje vzory se na Lisy plátnech měnily na strukturu a naopak. Lisa svou abstrakcí popisovala krajinu vnitřní, já zas na papír promítala krajinu vnější. Čím víc jsem se dívaly, tím větší smysl to dávalo. Naše obrazy nesoupeřily, naopak, dávaly si navzájem vyniknout.

Společná výstava byl naprosto skvělý nápad a přála bych si, aby takové propojení více umělců bylo časté. Každý totiž dokáže přinést něco svěžího a obohacujícího.

Roznesla se zpráva po okolí, sehnalo se víno a občerstvení, ateliér byl poprvé uklizený a na zdech vedle sebe visely naše obrazy. Pečlivě rozmístěné, označené a pojmenované, naceněné. Na dřevěném, barvou pocákaném stole stálo na třicet sklenic na víno, sýry a ovoce i pár malých vizitek. V rohu už se připravovala mladičká kytaristka s krásným hlasem a než se člověk otočil, byl ateliér plný vzrušeného hovoru, jak se lidé potkávali a prohlíželi si naše obrazy. Byl to báječný zážitek.

Možná na padesát lidí se přišlo podívat. Ani jsem si neuvědomila, kolik lidí v Klamath Falls znám. Byl to živý, elegantní, inspirující večer. Když se pak vše chýlilo ke konci a lidí ubylo, chopili jsme se na střídačku kytary a nechali se unášet mezi obrazy na vlnách hudby. Nakonec jsme jsme v tichu seděli kolem Kellyiny dcery, která nás svým hlasem doslova okouzlila a nakonec si dala duet s taťkou. A já jsem si uvědomila, jak krásné je vytvořit příjemný večer společně - nemusí se vůbec sahat daleko, není třeba hledat jen profesionály a najímat firmy. Stačí oslovit někoho z rodiny, přátele a třeba i kolemjdoucí, nebo jednu cestovatelku směřující do hor…

Zdá se, že umění od mountaink našlo své místo v domovech milých lidí z Klamath Falls. A když se sem někdy vrátím, bude to tak trochu jako domů.

[elementor-template id="8464"]

Blíží se konec roku i konec výstavy. Taky ale začátek nového roku a začátek nové etapy - mountaink již za pár dní bude malovat v Americe.

Bylo mi ctí a radostí moci pořádat výstavu akvarelových ilustrací v kavárně Sladká dílna na Petřinách. Nádherný prostor jako stvořený pro vystavování umění při vychutnávání si dobré kávy a dortů byl po dva měsíce plný mých obrazů.

Horská tematika stejně jako divokost šelem nebo surrealisticky snové nápady se prolínaly a mnohé z Vás oslovily. I pro mě bylo kouzelné vidět obrazy pohromadě, tematicky uspořádané na téměř galerijní zdi.
Je ale čas obrazy sundat a uvolnit místo dalšímu umění. Některé obrazy již našly pod stromečkem své nové majitele a jiné ještě na vyzvednutí čekají. Děkuji všem, kdo jste si zakoupili a rezervovali obraz od mountaink. Mnoho to pro mě znamená, že Vás mé malby a ilustrace oslovují a tvoří tak spou s Vámi nový příběh.

Děkuji i Vám všem, kdo jste na výstavu zavítali a nechali se vtáhnout do jiného světa, kde je všechno možné a každý tam najde ti své.

[elementor-template id="8454"]

[elementor-template id="8464"]

Jít na výstavu známých i méně známých umělců patří ke kulturním zážitkům, které už dávno nepatří jen do galerií. A uspořádat výstavu tak znamená nejen vytvořit osobitý obsah, ale i najít vhodné místo k prezentaci.

Po návratu z Patagonie jsem se těšila, až obrazy malované přímo v horách budu moci sdílet s ostatními. Až se větrem a krosnou pokroucené akvarely narovnají v paspartě a rámu a lidé budou moci zažít trochu těch divokých hor skrze mé obrazy. 

Jenže malovat byla jedna věc a uspořádat výstavu věc druhá. Přečtěte si tedy, co taková výstava obnáší a co je potřeba zařídit.

Místo je samozřejmě důležité - je potřeba myslet na to, aby byl u obrazů dostatečný prostor, aby byly dobře osvětlené a v neposlední řadě také chráněné.

Protože celá expedice byla pořádným outdoorovým počinem, rozhodla jsem se pro výstavu přímo v prodejně APM sport, která nás pro celou expedici vybavila. Zakladatel Pavel se navíc postupně stal nejen naším parťákem do hor, ale i přítelem, tak to bylo takové rodinné prostředí.

Volba outdoorového obchodu pro vystavování obrazů měla ale také spoustu háčků. Na rozdíl od galerií a míst připravených pro vystavování, nebylo tu možné nic zavěsit na připravené háčky, očka či lanka. Do zdi pokryté zrcadlem se nesmělo nic zatlouci. Obrazy nemohly být v prostoru, protože se tu pohybovali nakupující. 

Nakonec se podařilo vymyslet několik detailů, které naštěstí fungovaly. Celou zrcadlovou stěnu jsem obalila šedákem (balicím papírem), který zároveň sloužil i pro fixem psané texty týkající se konkrétních obrazů, hor a zážitků. Tím jsem získala velký prostor ničím nerušený a připravený nechat vyniknout akvarelům.

Původní plán byl všechny obrazy zarámovat (akvarel je vodou ředitelný, takže jsem nechtěla riskovat, že si z výstavy odnesu místo hor batikované papíry), ale protože nebylo jak obrazy pověsit na zeď, některé jsem nechala pouze v paspartách.

Pár obrazů v rámech jsem pak zavěsila za mřížku podhledových dlaždic na stropě.

Zbytek nalepila přímo na šedák. Dopsala popisky, texty a dolepila pár ilustračních fotografií toho, jak obrazy vznikaly.

Co mě nenapadlo - ani nejlepší lepicí pásky a lepidla nevydrží na šedáku věčně - a tak jsem se musela vracet k výstavě a dolepovat. Nakonec se nejlépe osvědčila oboustranná páska kobercová a hlavně clipsy 🙂

Na co je třeba ještě myslet? Instalace zabere asi tak o půlku času víc, než si člověk myslí. Protože plán a realita se často nemusí zrovna potkávat.

Tím to ale samozřejmě nekončí - je potřeba dát o výstavě vědět. Jak jsem se již poučila, tak všemi dostupnými prostředky, a klidně se i připomínat. Vernisáž je vyvrcholení/odstartování celé výstavy a hlavně možnost se osobně potkat. O tom všem ale v dalším článku.

[elementor-template id="8454"]